Je věděcky i jakkoliv jinak dokázáno, že aby se člověk (bráno globálně) nezbláznil, potřebuje v životě v něco věřit. Lidstvo si za svou existenci vymyslelo už velkou spoustu božstev a ikon, které uznávalo. Potíž je ale v jedné věci – všechno to jsou imaginární, nebo dnes již neexistující bytosti, či lidé. Všechna náboženství však mají jednu společnou vlastnost. Někdo je musel vymyslet! A jelikož už jsou všechna náboženství otřepaná, napadlo mě nedávno vymyslet své vlastní. Takové, které bude vhodné pro každého. Takové, které se soustředí na existující symbol bytí, bez kterého by celé obyvatelstvo planety nemohlo žít, či alespoň ne žít, tak, jak žije doposud. Podstata mojí myšlenky tkví v jediné prosté věci – věřit v kýbl.

Kýbl nás provází už od narození

Proč zrovna kýbl? Kýbl je totiž symbolem moci, zrození, zla a vůbec všeho. Provází nás od narození až do smrti. Vezmeme to od začátku. Narodíme se. Když se klubeme na svět, pod maminkou musí být kýbl. Je to tedy první věc, se kterou se střetneme. Vlastně se dodnes divím, proč neříkám kýblu „mami“, pokud je pravda, že považujeme za matku první věc, se kterou hned po opuštění dělohy přijdeme do kontaktu. No dobrá, přiznávám, říkám kýblu mami. Během našeho kojeneckého stádia už se stává tato nádoba takřka naším sourozencem. Dnes je celkem běžné svoje miminko v kýblu koupat (prý je to nejlepší), nemluvě o tom, když je potřeba po prckovi vytřít podlahu. Později chodíme na nočník, což je vlastně taková nevivinutá forma kýblu. V pozdějším věku slouží kýbl jako zábava při hrách a na sbírání švestek. Na základní škole používáme kýbl ve výtvrarné výchově, v pěstitelkách i v rodinné výchově. Na střední se s ním setkáme v dílnách, při pokusech v chemii, či jako dredatí hipíci, kteří na ně bubnují před školou, aby si zkrátili dlouhou chvíli, než jim kolega ubalí špeka. Potom dospějeme a kýbl používáme v zaměstnání, ať už děláme cokoliv. I ty odpadky si v něm najdou místo. Nepočítám ani našeho společníka, který čeká vedle postele na obsah našeho žaludku po našem návratu z nočního flámu. Ano, i takový je kýbl dobrák. Po čase si chceme postavit dům. Už vidím, jak bychom to bez kýblu zvládli. S tím jak stárneme už se vracíme zase na začátek. Vytírání podlahy, umývání, náhražka toalety, nočník a nakonec pietní forma kýblu – urna.

Potrét stvořitele – praotec Vědro

Základ mojí, respektive naší, víry, je jednoduchý. Potřebujeme stvořitele, vládce, mučedníka a pána zla, potažmo ďábla. Ostatní postavy jsou jen omáčka k příběhu. Velký otec všeho je dřevěná nádoba, která změnila fungování civilizace. Původce všech kýblů, ó velký Vědro, nás naučil, že se dá voda přenášet jinak, než v dlaních, v ústech, či v pytlech z velbloudích střev. Tak počala éra naší slavné nádoby. Kde je víra, musí být i slavný vladař, nebo vojevůdce. My máme jako onoho slavného panovníka kýbl, který je nejen známý, pevný a funkční, ale také velmi vzácný a zasluhuje náš obdiv a pokoru. Je to Tříproužkový zinkáč. Jen těžko bychom si dokázali představit pod slovy „ryzí kýbl“ někoho jiného, než je on. Nenápadně křižuje cesty našich životů a objevuje se všude tam, kde je ho třeba. Ve filmech, v reklamách, na plakátech, na olympiádách, tam všude je k vidění Tříproužkový zinkáč, opravdový vládce a posel míru. Poté je zde mučedník. Například křesťanská víra má jako svého mučedníka Jéžíše Krista. I my máme legendu, která trpěla pro naše dobro. Několikrát za nás i položila život! Je to ikona, díky které máme střechu nad hlavou. Ovšem musí kvůli tomu trpět po věky věků, od pradávna až dodnes. Bohužel má trochu dlouhé jméno. Jmenuje se Kbelík od Primalexu zaliskaný od malty, na němž sedí obtloustlý zedník a svačí. Z první věty ze souvětí, jenž je jeho jménem, však můžeme udělat zkratku a říkat mu Kopzom. Na potrét, či jinou podobiznu Kopzoma si však musíme počkat, protože na něj ještě nejsme připraveni. Nebylo by to pro oči slabších povah, či dětí. Vězme však, že trpí pro nás!

Tříproužkový zinkáč, král mezi kýbly

Úplně každá víra má své peklo. Své démony a ďábly. Naším ďáblem je Černý tlustostěnný zednický. Je to satanáš a vyvrhel ze všech pekel vytažený. Před ním se musíme mít na pozoru, protože je nevyzpytatelný a nikdy nevíme, kdy na nás ušije nějakou boudu. Je známo několik případů, kdy se mu v nejnevhodnější okamžik utrhlo ucho, či dokonce proděravělo dno, nebo spoustu dalších zvěrstev na nás přichystal. Určitou dobu může člověku sloužit dobře, ale je vždycky jen otázkou času, kdy si za to vybere svou daň. Jestli se někdy říkalo, že člověk svou krví podepsal smlouvu s ďáblem, který si za nějakou vymoženost věnovanou nebohému vzal jeho duši, je dost možné, že se jednalo o metaforu k příběhům o našem Černém tlustostěnném zednickém. A proto na vás ještě jednou apeluji, abychom si na něho dávali dobrý pozor.

Černý tlustostěnný zednický, satanáš z pekel

Takže jsme si shrnuli naši novou víru. Ještě toho samozřejmě dost chybí, tohle bylo jen v kostce sesumírované náboženství, které může uznávat opravdu každý. Postupně sem budu přidávat další kousky této vznešené skládanky, abychom všichni lépe pochopili, jak moc souvisí kýbl s našimi životy. Samozřejmě, že tak postupně dáme dohromady třeba i kýblistickou bibli, kterou se pak budeme řídit a budeme v ní vychovávat naše děti.

V komentářích můžete sami od sebe dle svého uvážení pomaličku skládat součásti mozaiky a připomenout vše, co vás napadne, když se jednohlasně zvolá „Věřme v kýbl!!!„