Jen zlo může pomoci dobru – Nové motto pravdoláskařů

Včera jsem si přečetl zprávu o tom, že autora blogu Hudební masakry, Jardu Konáše, na Facebooku zabanovali kvůli facebookové stránce jeho blogu. Důvodem byli hodní lidé, kterým se Jarda obouval do oblíbených interpretů, čímž se stal zlým a tudíž bylo potřeba jeho stránku neúnavně nahlašovat. Jediný způsob, jak nastolit mír, je asi tím pádem vymýcení všech nepřátel. Tato praktika se bohužel objevuje u „hodných“ lidí čím dál častěji a já teď přemýšlím, jestli se díky tomu ty „zlé“ a „hodné“ role neobrátily.

Hudební masakry jsou zlý démon!

Blog jménem Hudební masakry mluví, jak už sám název napovídá, o interpretech, kapelách, muzikantech a vůbec o všem tragickém a příšerném ve světě hudby. Autor blogu Jarda Konáš se v muzice pohybuje už celkem dlouho. Je to muzikant, skladatel, textař a v této době už spíš pomáhá s organizacemi a pořádáním festivalů a podobně. Jako takového ho pochopitelně rozčiluje stále rostoucí procento kapel, či zpěváků, kterým se podařilo dostat na vrchol jen díky svojí tragičnosti. Abychom si rozuměli, existují kapely, které oplývají kvalitním a dobře poslouchatelným materiálem a ani pes po nich neštěkne, protože to dneska nikoho nezajímá. Pak přijde nějaký trdlo, který se natočí mobilem, jak se ztrapňuje v obýváku nesrozumitelným rapováním o jeho odporu vůči Vánocům a i přesto, že to trhá uši, se za chvíli tento hnus šíří po celém netu, pořadatelé si jej zvou na fesťáky a z hloupýho Honzy, který nic neumí, je rázem hvězda.  A o tomhle píšou Hudební masakry. Dál taky o samohrajkářích z plesů, českých celebritách, kterým se něco nepovedlo atd atd.

Kritika tohoto blogu je ale samozřejmě psaná kultivovaně, není plná sprostých slov nebo urážek. Zkrátka jde o profesionální konstruktivní kritiku. To ovšem neplatí o interpretech, kteří se v některém článku objeví, či jejich fanoušcích. Naposledy to byla dívčí skupina LuŠtěLa, kdo neunesl kritiku a chvíli potom fanoušci Lucky Vondráčkové. Tito lidi se ohánějí tím, že je Jarda Konáš zlý parchant a imbecil, který jen škodí lidem a kritizuje někoho, koho oni mají rádi. Jsou to takzvaní pravdoláskové, což jsou lidé, kteří věří ve veškerý mír a láskyplný, harmonický klid v duši, pro který by zabíjeli na potkání. Nejvíce se ohánějí argumentem „Co jsi dokázal ty? Až dokážeš to, co on, tak kritizuj.“
Jednak je tento argument nesmysl, protože, jak říká náš kytarista, nemusím být kuchař, abych mohl říct, že mi jídlo nechutná, a jednak je to u pravdoláskařů zbytečný, protože oni si to stejně pak všechno překroutí podle sebe. Mají však ještě jeden argument. Silnější. Když se ti to nelíbí, tak to neposlouchej.
To stejné by se dalo říct i jim. Když se ti ty články nelíbí, tak je nečti. Jenže tohle si pravdoláskové nikdy k srdci nevezmou, cítí se dotčení a zahájí útok. Hudební masakry byly pod neustálým bombarodváním nahlašování ze strany ublížených chudáčů zabanovány. Tedy osobní profil Jardy Konáše.

Pravda a láska opět zvítězila a pravdoláskové, kteří mají pocit, že jsou na světě sami, zastavili zlo, které se již v zárodku zahlodávalo do jejich klidných životů, jako zuřivý pes do uzené kýty. Ano. Míru lze dosáhnout jen úplným vybitím všech potencionálních nepřátel.

Rozhodnul ses špatně. Budeš potrestán!

Pravda a láska se projevily i při volbě prezidenta ČR. Nerad toto téma otevírám, ale je to ono. Jedna část lidí si vybrala muže, u kterého viděla svobodu a blaho. No a za svobodou se jde přes mrtvoly. Pravda, láska a svoboda by měly zvítězit a nikdo nesmí dopustit opak. A tak, kdo volil někoho jiného než pravdu a lásku, byl automaticky nazýván komoušem, debilem, hovadem a kdo ví, čím ještě. Nakonec se rozhodlo a pravda a láska nezvítězily. To byl konec. Pravdoláskové vybouchli hněvem a dokonce jsem zaslechl, že někde došlo i na facky. Všichni ostatní byli najednou komouši, kteří místo svobody volili útlak a začaly se objevovat různé stránky a nápisy, říkající, že vítěz svobodných voleb není můj prezident.

Vidíte v tom tu ironii? Bojovníci za demokracii, pravdu a lásku, nakonec sami svým zpochybňováním demokratické volby lidí celého národa demokracii shazují. Sami ve jménu pravdy a lásky nastolují útlak. Klasickým příkladem je Martin Dejdar a jeho vykopnutí z natáčení Zdivočelé země z toho důvodu, že nevolil pravdu a lásku. Srdíčkoví lidé si ale zapomínají uvědomovat, že tento způsob „zažehnávání zla“ je nejhorší, protože když hasíš oheň ohněm, je z toho ještě větší žár.

Ty hraješ v Morčatech? Ty ale musíš být idiot

Jeden můj známý je veliký pravdoláskař. Chce být na všechny hodný, všem by dal všechno zadarmo a běda, jak se o někom řekne křivé slovo! Jednou mi kvůli tomu vysvětlil, že je vyspělejší, protože mu evoluce odstranila předsudky. Že nic takového už nemá, protože až já někdy díky evoluci „vyrostu“, tak zjistím, že jsou si všichni rovni.

Týden na to ovšem v jiném rozhovoru poznamenal, že kdo hraje v Morčatech na útěku, musí být zákonitě buran a idiot. „Promiň, ale ty texty a to, to musí o něčem svědčit.“

Mohl jsem v té debatě pokračovat sebeintelektuálněji, ale ať jsem řekl cokoliv, bylo to označeno za buranský blábol. No jo, Morčata, tím se vše vysvětluje.

Občas mě mrzí, že ta evoluce při tom odstraňování předsudků celkem lajdá a některý místa tou škrabkou úplně vynechá. Ale důležité je, že pravda a láska daly zas Morčatům, kteří nejsou pravdoláskoví, pěkně na frak.

On uhodil psa!? Upálit za živa a propíchat šroubovákem!

Další druh pravdoláskařů je velmi zajímavý. Jejich příspěvky a komentáře na socíálních sítích jsou plné sluníček, květinek, spravedlnosti a porozumění. Ale jakmile jim ukážete video, kde někdo vzal kožený pásek na mladého chlapce nebo, nedejbože, na psa, v tu ránu se v rámci humanismu vypichují oči, kastruje rezavým srpem, strhávají nehty a kdo ví co ještě.

Pobijme se a mějme se rádi

Co tím vším chci říct? Asi jen to, že když jde někdo za mírem a láskou, nesmí za ním jít s kulometem v ruce. To pak popírá všechno, za co člověk sám bojuje. Jediné, čeho rádoby hodní lidé dosáhli tím, že nahlašovali stránku Hudební masakry, bylo to, že jejich oblíbenci zpívají a hrajou úplně stejně mizerně jako dřív, akorát ti, co chtějí porozumět muzice nemají co číst. To je ta láska a pravda? Na moji hlavu se snesly už tuny kritiky. Neumíme hrát, hrajeme sračky, já neumím ani trochu zpívat … a vidí snad někdy někdo, že bych někam psal a dožadoval se oběšení toho, kdo to řekl? Proč bych to dělal? Vždyť má pravdu! To ale nic nemění na tom, že v tom budu pokračovat. Tohle je taky pravda a láska? Když s vámi někdo nesouhlasí, tak ho zadupat do země?

Pravdoláskaři totiž trpí pocitem, že jsou na světě sami. Jednou nám psala nějaká paní pravdolásková, že našla u svýho mladičkýho syna naši muziku, proto by se zasadila o to, aby nás zrušili. Copak my jsme mu tam tu muziku dali? Nezrušíme kvůli jejímu klukovi radši úplně všechno, co je 18+? Knížky, filmy, hry, časáky,… Co až to u něho taky najde? Bude rušit úplně všechno? My jsme tu pro úplně jinou sortu lidí, tak jim tu naši muziku nechte. Spíš zrušte synkovi celodenní sezení u komplu a vyžeňte ho ven na vzduch, tím prospějete oběma stranám. Proto to nahlašování Hudebních masakrů nechápu. Připomnělo mi to totiž větu Marge Simpsonové: „… a protože se to ani za mák nelíbí mně, nemělo by se to líbit nikomu.“

Ti, co mají nejvíc plnou hubu komoušů se ale poslední dobou chovají úplně stejně. Přímá volba prezidenta, kterýho si zvolí lidi. Ale lidi si zvolili špatně, protože si zvolili jinak než já. Jsou to hovada a patřilo by je zabít. Haló, říká vám to něco? Nepřipomíná vám to ty komouše, který teď každýmu otíráte o papulu?
Pro svoje přesvědčení je člověk schopen se odebrat přesně na jeho protipól a to je špatně. Podle tohoto vzorce by se museli všichni na světě vymlátit do posledního, který by si užil konečně ten pravý mír.

Přesně z tohoto důvodu se ode všeho, co se ohání pravdou a láskou, držím dál.

One thought on “Jen zlo může pomoci dobru – Nové motto pravdoláskařů

  1. hardinfluence napsal:

    Odpusťte mi to, ale směju se až se za břicho popadám!!
    Celému problému v tomto článku, který se naštěstí o sáh vyvaroval přivlastnění postoje Lžinenávistníka.
    Oběma táborům, tomu tzv. přednímu i tomu zadnímu.

    Lidé se posledních pár let chtějí bavit rychle, zjednodušeně nebo vulgárně. Být gentleman není zábavné, bohužel. Co je nevkusné pro jednoho není nevkusné pro druhého, je jedině dobře, že autor také nepřímo nebanuje cizí profily.

    Indie muzika příliš nenabízí uklidnění, jednoduchost, prostotu. Ale některá se snaží útočit vulgárně.

    Asi nejlepší by bylo, kdyby se obě postmoderní skupiny přiklonily ke kultuře nezmítané neobvyklostí a provokací.

    Všiml si autor zamyšlení někdy současných umělců?
    Nejen těch hudebních ale i výtvarných a máme spektrum lidí jako Jiří David, Krištof Kintěra… Umění tu spočívá dle mne také v jakémsi až vulgárním instalování fantaskního objektu. Aneb nejen Picasso by se asi trošku divil neurostlým dojákům, nepotřísněným piplavostí, křiklavým saltům považovaným za umění a pak hájeným hvozdem kulturnosti (dalo by se tady uvažovat co tomu předcházelo, co to
    vyvolalo; jistě, kde by byl ten co to ocení, konzument, který by nelajdácky rozmontovával vrstvené(dílo), přitom tu nechci tvrdit, že máme jít všichni poslouchat Dvořáka, Beethovena).

    Barbary jsou v roce 2013 umělci i jejich konzumenti. Barbar (přinejmenším aby dostál svému jménu) samozřejmě rád poukazuje na (neexistující) rozdíl mezi vulgaritou a prázdnotou.

Napsat komentář