Proč nemám rád zimu…

Tohle mi už říkala spousta lidí. Slýchával jsem to na základce, na střední i potom na vysoké. Na té vysoké už to bylo jen, když jsem si tam chodil pro svačiny do kantýny, jinak jsem s tou školou neměl nic společného. Ale býval jsem tam a slýchával jsem to. A co že jsem to slýchával? No věty jako „Miluju zimu! Ty seš hloupej, víš jak je krásný, když je všechno nádherně bílý? Jako z pohádky. A můžeme lyžovat a jezdit na snowboardu, no prostě bezva.“

Jo, jenže já vám teď povím, proč nemám zimu rád a přebije to všechny ty lyžovačky. Povím vám každodenní příběh mého zimního života.

Kolem čtvrté hodiny ranní mi zvoní budík. Kolem půl páté mi zvoní podruhé a v pět potřetí. Náš huňatý kocour se dobývá ven do zahrady, tak mu pootevřu dveře, aby mohl vyběhnout. Snad nikdy se nepoučím a budu tuto činnost, k mému neštěstí, vykonávat nejspíš navždy v trenýrkách. Závan čerstvého ranního vzduchu, který mě na chvilku pohladí po tvářích, mi naježí všechny chlupy na těle a to i ty, o kterých jsem ani nevěděl, že je mám, a ospalky v koutcích mých očí se změní na slanou ledovou tříšť. S touto chvílí se do práce hrozně moc těším. Když vylezu z domu, útok holomrazu je jako rána pěstí, která mi udělá pěknou modřinu po celém mém organismu. Rychle spěchám k autu vdechujíce za běhu mrazivý vzduch. Sednu do auta a promnu si ruce se spokojeným povzdychem „ááách“ a dýchnu si do dlaní. Je mi to ale na houby, protože auto nestartuje. Otevřu motor a co nevidím. Mráz za dva dny úplně vybil baterii. Kdysi jsem četl, že když se autobaterie vybije, kyselina v ní se stáhne do žebrování a zůstane jen čistá destilovaná voda. Ta v třeskutých mrazech zamrzne, čímž se zvětší její objem a může dojít až k prasknutí baterky. Věřil jsem tomu. Ta moje už byla jak pouťový balónek.

2011_30980_653x367

Ötzi měl taky rád zimu, a jak dopadl…

Nechávám tedy auto autem a rozeběhnu se na zastávku tramvaje. Řeknu vám, to běhání v té kose, to je jak kdybyste neměli ruce a snažili se udělat padesát kliků. Na zastávce jsem jen já a nějaká postarší paní, která na mě vrhá zlostné pohledy, že kouřím na zastávce. Nedělám to schválně, cigareta mi prostě po cestě přimrzla k hubě, ale nemůžu jí to vysvětlit, protože pára z mého dechu udělala z mé bradky a úst útvar, který se v jeskyních v Moravském krase nazývá ledový vodopád. Na první pohled jsem připomínal Trhače z Ninja želv.

Nedávno jsem dostal pokutu od revizora za dvě minuty prošlou jízdenku, tak jsem přemýšlel, jestli jde dát pokutu šoférovi za to, že už má tři minuty sekeru. Samou zimou už moje svaly a klouby vypovídají činnost a tak musím na místě poskakovat a třepat rukama, abych se trochu rozehřál. Je tedy pochopitelné, že když se blíží po kolejích světla, těším se na kýžené teplo prostředku městské dopravy, jako dítě na happy meal s figurkou pokémona (nic neudělá vašemu dítěti větší radost, než pokřik „Pika!“, vycházející z repráčku žlutého králíka po zmáčknutí jeho levého ucha). Nastoupím do šaliny a sedám si hned naproti k okýnku. Nevím, jak je tomu v ostatních městech, ale mám pocit, že v brněnských tramvajích se topí jen v létě, takže musím dávat pozor, abych se neopřel o okýnko. To by mohlo znamenat, že bych takhle jezdil dokolečka až do léta, kdy bych od okýnka odtál. Bylo to jak sedět uprostřed Sibiře na holým šutru.

199372-top_foto1-gnw0b

Musíte uznat, že srpnová koupačka
je mnohem příjemnější

Před nádražím mě zdržel jen bezdomovec, který ze mě tahal cigaretu. Za nádražím si sám vyrobil vlastní toaletu. Vyrobil si ji tím způsobem, že přišel na kolejiště a normálně se tam vysral. Budiž toaleta! Dal jsem mu cigárko a spokojeně odcházel za brumlání si pod vousy utopické legendy o míse horké bájné psí polévky. Na nástupišti už jsem nevěděl co mám dělat. Prsty na nohou už jsem necítil (necítil – mluvím o nervových zakončeních, nikoliv o zápachu) a nos jsem měl červený a napuchlý. Ten jediný byl po stránce vzhledu stejný jako vždycky. Měl jsem pocit, že mě mráz tiše ukolébá k nádherné smrti, protože vlak měl každých pět minut desetiminutové zpoždění, anšto kdesi před Brnem mrazem popraskaly koleje.

Z celého dne je posezení ve vlaku tou nejpříjemnější věcí. Je tam teplo, pohodlí a takhle brzo ráno není ani moc lidí. Těsně před zastávkou, kde vystupuji jsem se začal spěšně oblékat, ale nejdůležitější část oděvu – čepice – mi někam zapadla. Rychle jsem prolézal všechny prostory pod sedadly, dokonce i pod těmi, kde někdo seděl. Díval jsem se všude možně, kde to jen šlo stihnout, než jsem byl nucen vystoupit, abych neskončil někde v konečné stanici. Ještě přes okýnko se na mě výsměšně dívali lidi, pobaveni mým vystoupením s hledáním čepice. Měl jsem divný, trpaný pocit. Takový ten pocit, jako když jste byli malí a v davu lidí k vám maminka přičupla, naslinila kapesník a začala vám utírat koutky. Ještě ve vlaku jsem přemýšlel, jak se asi milovníkům zimy v tom holomraze lyžuje. Slyšel jsem, že po tom štěrku to na lyžích drzhne. Ovšem po cestě k mému pracovišti, když jsem se bořil do sněhu a klouzal jsem přes přechody, došlo mi, že na horách asi nějakej ten sníh bude. Je to zvláštní, jak se lidstvo naučilo radovat se z hnusu zužujícího jej během tohoto ročního období. Asi aby se nezbláznili.

Než jsem na pracoviště dorazil, začal jsem ztráty čepice litovat ještě víc, protože jsem měl lebku promrzlou na kost (já vím, že to nedává smysl, mít kost promrzlou na kost, ale zachovejme zažité fráze) a ušní boltce od zimy paradoxně v jednom ohni. Součástí náplně mojí práce je odházet sníh ze dvora a příjezdové cesty, takže se do toho hned po příchodu pouštím. Připouštím, že se možná chovám trochu zženštile, ale opravdu mám slzy v očích, když za každou odhozenou lopatou těch bílých sraček, jich hned napadá další kýbl.

mr-freeze-arkham-city-wallpaper-468x351

Mr Freeze, jeden z padouchů z komiksových příběhů o Batmanovi (DC Comics), je jasným důkazem, že mráz je zlý

Pak vyjíždím na služební jízdu, služebním vozem, ustájeným v teple a pohodlí útulné garáže. Opouštím město a hned dvacet metrů za cedulí už je metr a půl sněhu a zapadené silničářské auto. Nicméně já to projet musím. Je to zvláštní pocit. Jak z filmu Rychle a zběsile. Plynový pedál na zemi, smrt v očích řidiče, kola se točí jak nejrychleji to jde, přesto vůz stojí uprostřed kopce a pomalu, jako padající list, houpavě od krajnice ke krajnici sjíždí zpátky dolů. Silničář už dole pod kopcem, opřen o lopatu, pocucává z placatice silný destilát, protože ví, že v těchto odlehlých končinách bez mobilního signálu, se odsud dostane jen tak, že počká na první tání.

S návratem na pracoviště se dívám na své extrémně špinavé služební auto, které je zaflákané od sněhu, bláta, soli, rozježděné sněhové břečky a jiných produktů tohoto ročního období, a říkám si, jestli budu moc velký blázen, když ho budu v tomhle počasí umývat. Pracovní nařízení hovoří jasně. Musím! Následné přecházení nachlazení a jiných nemocí, které jsou spjaty s rácháním se uprostřed zimy ve vodě (teď nepočítám maďarské termální lázně), není zrovna zadobře s mými koncerty, kde to pak celé musím hrát na to, že chci, aby můj „pěvecký“ výstup působil více death metalově. Auto umyto, v botách mokro. V kumbále si potom věším promáčené ponožky na topení, ždímám si kalhoty a píšu tenhle článek. Článek o tom, jak strašně, příšerně a od srdce nenávidím zimu!

2 thoughts on “Proč nemám rád zimu…

  1. Costhak napsal:

    Ještě jsi zapoměl dodat jak dělá dobře vyložení a zapínání promrzlých aparátů na koncertech. Vevnitř se krásně orosí, modlíš aby se ty lampy nedojebaly, struny se neustále rozlazují, zavity na bicích reznou atd… :-D

  2. šéfik napsal:

    A k temu všemu přide neaké lempl a do nebe vychvaluje kolika zase napadalo,to se bude lyžovat. To je na flákanec po hubě.

Napsat komentář