Nemužouti

„Nemůžou! Nemůžou!“ ozývá se z publika po dohrání poslední skladby oblíbené kapely. Tyto pokřiky mají zdroj ve vytrvalých hrdlech příslušníků kmene Nemužoutů. Takových pokřiků má tento kmen mnohem víc. Nejčastěji můžeme slyšet například Eště jednu nebo obligátní Coje coje cojecojecoje. Tito lidi tak vyjadřují své přání, aby kapela naklusala zpět na pódium a zahrála ještě nějaký ten přídavek. Vzhledem k tomu, že je tento kmen zcela neškodný a tvoří nepostradatelnou součást vystoupení, kapela jim většinou vyhoví. Tedy vyhoví jim jednou, dvakrát, maximálně třikrát a pak se musí vytratit nadobro, protože Nemužouti jsou schopni své pokřiky řvát ještě dlouho poté, co je interpret z koncertu už dávno doma vykoupaný a zachumlaný v peřinách. Kdyby jim vyhověl vždycky, jeho vystoupení by trvalo třeba i týden. Nemužouti umí skvěle vyhecovat zbývající členy publika, což většinou rozproudí velký kotel. Proto by neměli na žádném pořádném koncertě chybět.

Plejbekáři

O této civilizaci se vědci dlouho domnívali, že už je dávno vyhynulá. Nicméně se ji před nějakou dobou podařilo zase objevit. Jedná se o velice nebezpečnou rasu zákeřných a nebojácných válečníků, která dokáže s náladou interpreta udělat velké divy (neplést s Malými divy, to je zase ostrovní stát na jihu Asie). Jejich válečná taktika spočívá v tom, že obviňují interpreta z hraní či zpěvu na playback. Příležitost hledají ve všem, co se naskytne. Může to být nasamplovaný podklad k jedné skladbě, chvíle, kdy na začátku vystoupení hraje kapele intro, nebo jen chvíle, kdy během přestávky zvukař pustí do reproduktorů hudbu. Zaráží mě, že Plejbekářům není ani trochu divné, když například hardcorová kapela dohraje song, ohlásí pauzu a z beden začne hrát Žízeň od Kabátů. Plejbekáři prostě na hardcorovku začnou křičet, že hrají na playback a jestli si myslí, že jsou blbí a nepoznají to. Já doplním za ně: Ano, jsou. Plejbekáři jsou prostě blbí a to je jejich největší síla. Na protiargument „Takže to byl playback? A co ty chyby, ty změny, to jak zpěvák mluvil do lidí…?“ odpovídají většinou stroze: „To už jde dneska všechno udělat přes počítač.“

Takže pro kapelu je podle nich daleko jednodušší nahrát si za několik týdnů a za sto tisíc korun ve studiu několik alternativ zvukových stop pro více koncertů i s chybami a proslovy, než ten koncert prostě a jednoduše odehrát. Civilizace Plejbekářů bude příští rok v učebnicích přejmenována na Mentální lajdáčky.

Zákulisáci

V minulém článku jsem popisoval Falešné bedňáky, teď jsou na řadě jejich bratranci Zákulisáci. První spekulace hovořily o tom, že se tak tento kmen jmenuje kvůli tomu, že si všechny své cenné věci schovávají za šourek. Později se ale zjistilo, že je to kvůli něčemu úplně jinému. Jsou to špióni a průzkumníci, kteří se dokáží zcela nepozorovaně vplížit do zákulisí za kapelou, kde nemají co pohledávat. Jsou dokonce i případy, kdy dokáží velmi hbitě přiskočit ke kapele a přitom ignorovat cedule a pásky s nápisem Pouze pro účinkující. Ve chvíli, kdy si chce kapela vydechnout po náročném vystoupení, vtrhnou Zákulisáci do backstage a dožadují se fotografií a podpisů. Na zadek či prsa si nechávají kapelu podepsat většinou chlapci, děvčata dávají přednost zápěstí. Pozor na Zákulisáky, dokáží být velice nepříjemní.

Bratrstvo neexistujícího zvukaře

Tato sekta se domnívá, že dojde spasení tím, že bude vinit kapelu i z věcí, za které nemůže. Nejčastěji je jejich svatý trest uvalen na kapelu za to, že dlouho trvá zvuková zkouška. Kapela stojí na pódiu, jeden z členů znuděně říká do mikrofonu slova jako: „Haló … už to máš zapojený? Můžu ti zkusit dát tu kytaru? … Ok, počkám.“
Občas se do toho ozve z pódiových odposlechů hlas, který nepatří nikomu z kapely. Zvukařům někdy trvá dlouho, než si vzpomenou, do které zdířky co zastrčili. To ale Bratrstvu nijak nevyvrátí jejich víru. Kapela je podle nich posedlá a hovoří se svými démony, které mají v hlavě. Naproti pódiu přece nemůže nic být. Jaký zvukař? Ne! Za všechno může kapela a měla by hořet! Pokud nebude interpret dále spytovat své svědomí, potrestají jej hned po vystoupení za to, že byl málo slyšet zpěv v prvních řadách. Za všechno může kapela, protože nikdo jiný tam není a tudíž to nemá nikdo, kromě nich, jak zdržovat. To jest víra Bratrstva neexistujícího zvukaře.

Pohádkáři

Když členové kapely čtrnáctkrát odmítnou Lojzovu domácí pálenku, on ji i přesto nalije a kapela stále odmítá, stane se z Lojzy Pohádkář. Přes tyto Pohádkáře se nese všemi hospodami i ulicemi, jak je kapela arogantní a namistrovaná, protože opovrhuje obyčejnými lidmi. Obyčejný člověk by totiž devadesátiprocentní jabkovicu neodmítl. A tak se šíří zvěsti o kapelách i o jejich egu. Nejčastěji Pohádkáři bojují tak, že přiběhnou s třemi promilemi ke zpěvákovi, který zrovna s někým hovoří, začnou s ním cloumat a řvát na něho: „Ty pičo! Já su tak rád, že seš tady kurva! Poď na panáka, dělěj!“

Pokud zpěvák odmítne s tím, že prvně něco dořeší, Pohádkář se otočí, odejde a všem po cestě říká, jak je zpěvák namyšlený a egoistický. Vůbec nejhorší je, když se Pohádkář spojí s Plejbekářem. Zažil jsem rozhovor mezi Homo sapiens a Pohádkáře s plejbekářskými předky.

Pohádkář: „Tak jsem byl na Morčatech a jsou to trapáci. Celý na plejbek, úplně celý!“
Homo sapiens: „Né, to jen asi ve dvou písničkách jen jako takovej podklad.“
Pohádkář: „Ale hovno, dyť jsem to viděl. Neměli kytary zapojený, mikrofony tam nebyly, nic.“

Obrázek si můžete udělat sami. Každopádně pozor na Pohádkáře! Pro kapely můžou představovat obrovské nebezpečí!