Vrátit nebo nevrátit majetek církvi?

Církevní restituce, toť velmi omýlané téma posledních dnů. Spousta lidí je proti vyplácení a vracení majetku církvi, ale velká část populace (zejména ta část, která navštěvuje kostely) je pro. Co si o tom myslím já? Když to shrnu, tak vlastně ani nevím.

Z mého pohledu jsou církev a víra dvě odlišná slova. Víra je jakási forma psychické podpory člověka, kterou si pěstuje pro povznesení duše a pocit, že není nikdy sám, ale že existuje něco, co jej drží při životě a přesto, že to dosti často mívá zcela opačný účinek, i při zdravém rozumu. Něco, na co se spoléhá a v čem může vidět jistý vzor nebo vyšší moc.

Církev je prastará a mocná organizace, která víry využívá jako nástroje k šíření svých zájmů a zájmů svých stoupenců. Tedy většinou ve svůj prospěch. Na první pohled to vypadá, že je víra jen jakousi malou a zanedbatelnou berličkou církve, kterou se podpírá při chůzi ke svému cíli, kterým není nic víc než byznys. Na pohled druhý to však vypadá tak, že první pohled bude nejspíš hodně pravdivý.

Od pradávna je církev braná jako ikona dobra a té správné strany života. Pro svůj provoz však potřebuje hlavně majetek. A to jak movitý, tak nemovitý. Jenže kde jej brát? Od dobra tak musí přejít ke zlu, které navléknou do kostýmu dobra a jde se vydělávat.

Záměrně přeskočím konfiskaci katolického majetku po Bílé hoře, protože v tomto případě jsou argumenty rozporuplné a dodnes se historici nemohou shodnout na tom, zda to a to byl ten správný postup, či zda je to a to morální nebo ne. Navíc, abych se přiznal, nemám v této věci dost dobrý přehled. Pro vydělání nějakého toho krejcaru dobře poslouží všechno, co smrdí nějakým náboženským tématem, ať už jde o Ježíška nebo Belzebuba. Exorcismus, neboli vymítání ďábla, je proces, kterým se vyhání démon z těla posedlého člověka. Probíhá to tak, že si vymítač (oficiální hodnost) stoupne nad postiženého, mává nad ním kadidlem nebo křížem, odříkává naučená slova a dívá se, jak se člověk zmítá v epileptických záchvatech. Za to dostane pár dukátů a až postižený zemře, pomodlí se za jeho duši. V dobách středověku by se to dalo pochopit, ale když se takový proces konal naposledy minulý rok, je to k zamyšlení.

Dalším způsobem, jak si přijít k něčemu užitečnému, je inkvizice. Začalo to tím, že v dávných dobách byli lidé (zejména ženy) za každou bradavici na bradě obviněni z čarodějnictví a následně zaživa upáleni. Až už byli po smrti, položili si církevní hodnostáři otázku No a co uděláme s jejich majetkem? Načež si sami odpověděli No nic, necháme si ho. A tak začal kolotoč nepodložených udání z kacířství a narafičených a zinscenovaných inkvizičních procesů. Zářným příkladem toho všeho byl inkvizitor Jindřich František Boblig z Edelstadtu, který se proslavil svým řáděním v obci Velké Losiny na Šumpersku. Majetek upálených měl sice připadnout státu, ale Boblig si jej nechal a rozdělil se o něj s místními papaláši. Církev byla pyšná na to, jak hubí sémě ďáblovo, ovšem až do té doby, než pan Boblig označil za kacíře církevní hodnostáře z Olomouce. To už najednou církvi připadlo divné, tak řekli, že je toto obvinění konspirační blud a zamítli jej. Boblig se tedy oženil a v klidu dožil jako boháč. Je zajímavé, že když hořeli na hranici jiní, blud to rozhodně nebyl. Když tenkrát na nesmyslnost obvinění upozornil děkan Kryštof Lautner, shořel na hranici jako zastánce čarodějnic. Podle této události byl natočen film Kladivo na čarodějnice.

Dnes už to není tak horké, ale dříve kdo nebyl katolík, byl nepřítel. Vynecháme misionáře a převychovávání domorodých kmenů na katolickou víru, a vrhneme se rovnou do starého Španělska. Tam bylo potřeba se zbavit všech stoupenců jiné víry, než je ta katolická. Jak by to mohlo jít lépe, než upalováním za kacířství. Aby to šlo rychleji a „legálněji“, předala tento úkol církev do rukou královských společně se svým nejproduktivnějším inkvizitorem. A tak začala jatka. Proces vedl nechvalně známý inkvizitor Tómas de Torquemada, který byl proslulý svou krutostí. Každý, kdo nebyl katolík, hořel. Tato událost vstoupila do dějin jako největší inkviziční řádění. Po skončení od toho dala církev ruce pryč, protože to byla oficiálně královská záležitost, ale nabízené majetky od království přijala.

Za inkvizici se nedávno papež omluvil, stejně jako za křižácké výpravy, podporu nacistů za 2. světové války a další nepravosti. To je od něho moc hezké.

Otázkou ale zůstává, zda by měl být této organizaci takhle nabytý majetek vrácen. Na jednu stranu je fakt, že byl znárodněn státem a to je dost neetické. Na druhou stranu si jej ale církev taky dvakrát nezaslouží a nevím, kolika obyčejným lidem byl státem (či církví) znárodněný majetek vrácen.

Na co ale tohle všechno chtějí? Na šíření nebo udržování víry? Nepleťme si zase církev s vírou. Myslím, že víra není o hmotných statcích a věřit se dá i bez církve. Nebo se pletu?
Měl by stát vrátit církvi něco, co jí kdysi sebral? Dávalo by to smysl. Má ale církev dostat něco, co převážně sebrala jiným? Abych řekl pravdu, nevím.

8 thoughts on “Vrátit nebo nevrátit majetek církvi?

  1. Jaroslav Šafka napsal:

    Ja osobne to podporuji, protoze bez vraceni majetku (nebo aspon to tak vypada) se nezbavime vyplaceni cirkevnich „zamestnancu“, a ze mam dojem ze se zacnou za chvili dost rojit.
    Idealni by bylo samozrejmne jim nic nedat a zaroven zrusit vyplaceni tech platu. Ale to by asi neproslo.

  2. Souhlasím a podepisuji v plném rozsahu,teda až na tu pasáž s epileptickým záchvatem,tam věřím,že to je trošku jinak…viz Emily Rose :-)

    • Yetty napsal:

      Zrovna u Emily Rose to trošku jinak není, tam je to přesně tak :) O případech, kdy to je něco jiného než nějaká nemoc, nevím. Případ Emily sleduju už delší dobu (zajímá mě to) a něco jiného než epilepsie už je skoro vyloučeno. Jediná další možnost by byla kombinace s jinou nemocí, spíše duševní.
      I kdyby, to je jen obrazné vyjádření.

  3. Ťunťa napsal:

    Článek, kde jsou hrubé historické nepřesnosti, jako např. Konfiskace katolického majetku po Bílé hoře, nelze brát vážně, to by možná bylo dobré si opravit. Nejsem věřící, ale zapomíná se na to, jaké má církev, a to především katolická, zásluhy na vybudování celé euroatlantické civilizace. Samotný nejsem nějak odvařený z toho, že by církev měla dostat tak velké majetky, ale proč vracet majetky, které komunisté nakradli, jen některým?

  4. Pavel napsal:

    Celkem hezky jsi to napsal. Na Yettiho – chlupáče… ;-D
    Ale nápodobně. Církev se ohání morálkou a čím dál víc vidíme, že je to naopak. Nesnáším pokrytce a lidi, co kážou vodu a sami pijí víno. Kéž by šlo vrátit jim jen ty majetky, u kterých mohou skutečně dokázat, že je nabyli morálně (například darem). Ale nejvíc mi vadí, jak se ve skutečnosti odklonili od toho, co hlásal jejich „učitel“ Ježíš. Kam se poděla křestanská skromnost, pomoc bližním (samozřejmě po vzoru jejich učitele – zdarma). Zkrátka, já bych jim už nic nevracel pod heslem z pohádky S čerty nejsou žerty: „CO PEKLO JEDNOU ZCHVÁTÍ, TO UŽ NENAVRÁTÍ…“ HAWK!

  5. Prankstí-Czech napsal:

    Ono to s tou inkvizicí a vůbec celkově s katolickou církví nebude tak černobílé, jakože „zlí katolíci“ a „chudáci hodní pohané, protestanté a (vůbec všici) nekatolíci“. Doporučil bych zajímavou literaturu od Radomíra Malého –
    „Je dovoleno bránit inkvizici?“ *
    „Nejkrvavější genocida minulosti a současnosti“ **
    Nevím tedy, zda by se v souvislosti s navrácením majetku nemělo na (katolickou) církev koukat více ve stupních šedi ;)

    * http://www.vzdelavaci-institut.info/?q=system/files/Je_dovoleno_branit_inkvizici-Radomir_Maly.pdf
    ** http://www.stjoseph.cz/nejkrvavejsi-genocida-minulosti-a-soucasnosti/

Napsat komentář